Cestou k domu, kam ho poslal stařec, napadlo Draca, jaké má štěstí, že jej Smrtijedi našli až poté, co si stačil směnit pěkných pár galeonů na mudlovské peníze, kterých měl teď plné kapsy. Ostatně, byla to, stejně jako s vkusem vybrané mudlovské oblečení a úkryt, v němž ho během chvíle našli, součást jeho přípravy na útěk. Na útěk, který se mu nakonec ani nepodařilo uskutečnit, jak si hořce pomyslel. Po chvíli přemítání nad hrozivou pomstou, jež v duchu přísahal Snapeovi, stanul před domem, kde jak doufal, dostane slušný nocleh. Upřímně řečeno, v tuto chvíli byl tak vysílený, že by byl ochoten svalit se třeba do škarpy, a to i navzdory svému vznešenému původu a čisté krvi, na které si vždy tak zakládal. Ano, ale pořád přece jen by asi dal přednost pohodlné posteli s čistým povlečením a tak se rozhodl zazvonit. Z domu, v němž se svítilo už před Dracovým příchodem, vyběhla žena, snad o pár let mladší než noční příchozí, který však tomuto faktu momentálně nevěnoval vůbec žádnou pozornost.
"Co si přejete?" Narozdíl od opilce si všechny zvědavé pohledy odpustila, za což k ní pocítil záchvěv pocitu ne nepodobnému vděčnosti.
"Slyšel jsem, že pronajímáte pokoje," pokusil se formulovat svou žádost co nejpřijatelněji a zároveň jít rovnou k věci, protože cítil, že mu hrozí usnout ve stoje, tady a hned, ale nechtěl svým spěchem a neurvalostí zaplašit sladkou vidinu spánku na prozatimě bezpečném útočišti. Dalo mu to dost práce, zvážíme-li to, že musel překonávat touhu mít všechno a okamžitě, kterou dostal do vínku spolu se svou přirozeností, a jež mu byla tolikrát vštěpována otcem, stejně jako hrdost na tuto vlastnost, pýchu na svou povahu, na své jméno. Zatracené jméno... Jméno Malfoy.
Copak může jméno, lépe řečeno krev, rodokmen a výchova skutečně ovlivnit moji pravou povahu? Bože, co to melu, jakou pravou povahu? My, moje rodina, ale hlavně JÁ, máme povahu založenou na jednom principu. Umět se přizpůsobit komukoliv a čemukoliv, díky čemuž dovedeme stát na straně silnějšího, tedy spíše dovedeme silnějšího přesvědčit o tom, že stojíme na jeho straně. A přitom nehnout ani brvou, ať se děje cokoliv, nedát najevo ani na okamžik svůj názor, a skrýt své pravé myšlenky. Malfoyové ovládali toto umění tak dobře, že se jim nakonec své opravdové myšlenky podařilo zastírat i před sebou samými, tak moc, že sami sobě zapřeli svoje názory, svoje vlastní sny a ideály, tak nekompromisně, že se jim veškerá svobodná vůle rozplynula v nedohlednu. A zůstala jen maska. Maska, která umožňuje přežít. Přežít, ale čemu? Sobě samému? Těžko.
A v tom byl kámen úrazu. Draco se s touto rolí, do níž ho stavěl jeho otec nikdy tak zcela neztotožnil a to mu, jemu opravdovému JÁ, způsobovalo nesnesitelná muka. Byl nucen popírat svou skutečnou přirozenost a místo ní přijmout jinou. Myslel, že to přejde, že se rozdíly zahladí, jenže rozpor v jeho nitru mezi Malfoyem a jeho JÁ jen rostl.
Jeho myšlenky na staré bolesti způsobené tvrdou výchovou přerušil ženský hlas.
"To je pravda. Máte zájem? Na kolik dní se zdržíte? Platí se předem," dodala rychle nepříliš nenápadnou otázku na částku, jíž Draco v této chvíli disponuje, a zda bude mít vůbec na zaplacení.
Draco její narážku na finanční obnos, který má u sebe, pochopil velmi rychle.
"Peníze nejsou problém," ujistil jí a v duchu bědoval nad tím, kam až to dopracoval, že jeho, Malfoye, někdo pokládá za bezprizorního žebráka. Zalovil rukou v kapse a vytáhl hrst zmuchlaných bankovek. "Na kolik dní to bude stačit?" zeptal hrubě, se silným nádechem ironie, protože mu opět začínala docházet trpělivost. Zřejmě to byla buď velmi oslnivá suma, nebo tón jeho hlasu, který varoval ženu před dalším zbytečným vyptáváním. Beze slova mu vzala mu peníze z rukou, otočila se a pokynula mu, aby ji následoval do domu.
Vešli do ticha starého domu. Draco neměl náladu pozastavovat se nad jeho starobylým a zajisté velmi drahým zařízením a zároveň komfortním vybavením, a tak rychle kráčel chodbou za tou ženskou. Vlastně už si ani nepamatoval její jméno. Wattová? Wattyová? Bylo mu to srdečně jedno. Nezáleží na tom, kdo to je.
Nevěděl sice, jak se sem dostal, ale cítil, že široko daleko není po Smrtijedech ani stopy a toto vědomí mu umožnilo klesnout na postel, hned jak dostal klíč od pokoje a vešel dovnitř. Poddal se únavě a zavřel oči. Doposud mu ještě nikdy pouhý spánek nepůsobil takovou rozkoš.
Stála ve dveřích a sledovala ho. Vůbec si jí nevšímal. Sotva otevřel pokoj klíčem, který mu dala, svalil se na postel a v tu ránu o sobě nevěděl. Ani se nesvlékl, dokonce ani nezul. Hlavu zabořenou do polštáře lemovaly prameny dlouhých světlých vlasů a celkový divný dojem dokreslovalo hlasité chrápání. Ne, počkat, on nevydal ani hlásku, žádné chrápání. Čekala jsem, že bude chrápat, protože vypadal opravdu, ehm, řekněme unaveně, i když výstižnější by bylo použití výrazu na pokraji mdlob, ale on nechrápal. Spí tak hlubokým spánkem, že to hraničí komatem. Takže má za sebou asi hodně, hodně, ale opravdu hodně náročný den. A protože spí jako nemluvně, bude mít jistě uvolněnou mysl...
Posadila se na pokraj pelesti, zavřela oči a soustředila se...
Komentáre